Ostravská univerzita používá na svých webových stránkách soubory cookies i další analytické nástroje. Rozumím

OU > Uchazeč > Proč studovat na Ostravské univerzitě > Naši úspěšní absolventi

Ostravská univerzita

Jan Netolička – ředitel Wichterlova gymnázia

Wichterlovo gymnázium patří mezi nejžádanější a nejvyhledávanější gymnázia v Ostravě. Převážná většina absolventů pokračuje ve studiu na prestižních vysokých školách v tuzemsku i v zahraničí. Svůj podíl na tomto úspěchu má i její současný ředitel Jan Netolička.

Obrázek

Čím jste chtěl být, když vám bylo dejme tomu deset?

Učitel. Vždycky jsem chtěl být učitelem. V životě to tak mám, že si nejprve vyberu konec a jdu si vytyčenou cestou, která čas od času vede nějakými odbočkami, ale vždycky potřebuji vidět cíl. Doktor Kramoliš na Filozofické fakultě říkal, že v okamžiku, kdy má člověk všechny cíle uskutečnitelné, hrozí riziko, že se mu je podaří naplnit. Člověk de facto umírá. Takže je třeba mít i několik cílů nedosažitelných, neuskutečnitelných. Takové mám někde hluboko v hlavně taky schované. Ale ty uskutečnitelné mám nastavené dosti konkrétně.

Jste ředitelem gymnázia, zdá se, že profesně jste na vrcholu. Jaký je tedy váš další konkrétní cíl?

Ten reálný a blízký cíl je, aby vše fungovalo. Vzhledem k tomu, že se školský systém, legislativa i společnost neustále a rychle mění, je třeba se měnit s ní. A především změny ve společnosti na nás vytváří obrovský tlak, musíme pomoci dětem, aby uměly reagovat, aby se dokázaly přizpůsobit a držet krok. To je někdy velice těžké. Někdy mám pocit, že jsme běžící chrti, co vidí před sebou prchajícího zajíce a my se musíme hodně snažit, aby nám neutekl. Cíl je držet krok.

Jak toho chcete dosáhnout, aby vám „ten zajíc neutekl“?

Především odlišit naše gymnázium od ostatních, aby nebylo součástí neviditelné masy. Vždy byla na naší straně snaha v rámci striktně nastaveného systému vyzkoušet nové věci, které nejsou úplně obvyklé. Například jsme se chtěli více věnovat nadaným žákům. Dnes je to už zcela běžné a trendy, ale před šesti lety, kdy jsme s tím začínali, jsme byli v podstatě sami a byli jsme za to téměř biti, protože řada dětí k nám měla strach jít. Samy sebe nepovažovaly za výjimečné a nadané. Vyvolávali jsme tím pocit, že naše škola je zbytečně obtížná. Dneska naše děti jezdí na badatelské pobyty do center, která jsou na to uzpůsobená, spolupracujeme s vysokými školami, letos odešlo 10 % maturantů studovat na prestižní zahraniční univerzity.

Mladé lidi učíte řadu let. Jak se mění v čase?

Oni se nemění. Fungují pořád stejně dnes, jako fungovali dejme tomu před tisíci lety. Mladí lidé totiž stále kopírují úspěšné modely chování. Problém je v tom, že úspěšným modelem chování se stává model, který je třeba pro mě méně společensky přijatelný. Když to vezmu na konkrétním případu: Jsem člověk, který rád řeší problémy tím, že má neustále otevřené dveře. Když někomu něco vadí, měl by přijít a říct mi to. Já řeknu fajn, pojďme se na to podívat a vyřešíme to. Pro dnešní mladé lidi je úspěšným modelem chování podat písemnou stížnost. Je to anonymní, pohodlné, nemusí se to osobně řešit, nejsou vystaveni stresu z konfrontace. Je to bezpečné, často velmi funkční a nenesou za to žádnou osobní odpovědnost. Tato cesta je pro dnešní studenty mnohem jednodušší, než zaklepat na dveře a přímo se zeptat, zda by se věc nedala řešit jinak.

To byl ten negativní případ. Na druhou stranu jsem přesvědčen o tom, že mladí lidé zůstávají stejní i v tom pozitivním slova smyslu. Jsou neuvěřitelně akční, kreativní, plní života a chuti vyzkoušet si spoustu příležitostí, což jim současná společnost umožňuje. A já se pak dmu pýchou, když vidím, že šestnáctileté de facto děti vedou vlastní firmy a nechávají se od rodičů zplnoletnit, protože začínají být plátci DPH.

Čím si vysvětlujete, že pro mnohé uchazeče není učitelství atraktivní. Skutečně je to jen o penězích?

To je otázka na kterou se na různých frontách odpovídá tak padesátkrát týdně. Učitelství ztratilo určitou prestiž, která je přímo vázaná na finance a já myslím, že i na kulturu, což se nezmiňuje tak často. Kulturou mám na mysli spíše kulturu v nás, kdy se lidé učí zpochybňovat jakákoli pravidla, jakékoli autority a řády. Celý systém učitelské profese je ale o tom, že učitel je člověk, který ostatní vede. Máme kulturu, kde se lidé občas dokonce i chlubí tím, že nějakým způsobem někoho doběhli, podvedli nebo vyzráli nad člověkem, který by měl být autoritou. Učitel se pak ocitá v pozici, že se ho ostatní snaží obelstít, doběhnout, převézt… Obdobně je to i u policistů. Stačí se podívat na facebook, kde se lidé chlubí tím, jak se jim povedlo obelstít policistu nebo ho donutit, aby jim sundal botičku z auta místo toho, aby se zamysleli nad tím, že parkovali někde, kde neměli. A právě na dobrém pocitu, že jsme „vyzráli“ nad autoritou, je založená naše kultura. To vnímám jako obrovský problém.

Velkým problémem učitelské profese je také syndrom vyhoření, protože nemáte zpětnou vazbu, nic viditelného, hmatatelného za vámi nezůstává, což je pro řadu lidí po čase frustrující. Mě doslova zachraňuje to, že mimo učení ještě překládám. Učím s vědomím, že bych nemusel, protože i překladem bych se uživil. U překladů je příjemné, že za sebou vidíte konkrétní výsledek v podobě vyskládaných knížek v poličce. Tohle v učitelské profesi chybí. Myslím si, že bez překládání bych učitele dělat nemohl.

Wichterlovo gymnázium je výběrová škola a předpokládá se, že u vás studují opravdu nadané děti. Jaká je připravenost žáků, kteří k vám přichází ze základních škol?

K nám opravdu přichází asi ti nejlepší, co si můžeme přát. Já se však snažím zůstávat v kontaktu s ostatními učiteli a řediteli, abych věděl, jaká je situace i na jiných typech škol než na gymnáziích. Obecně došlo k poklesu požadavků na žáky na základních školách. S kolegy jsme dělali srovnání, co musela na základních školách zvládnout naše generace a co musí zvládat dnešní žáci. Například v matematice se dříve probírala látka, kterou dnešní žáci mnohdy vidí až na střední škole. A to byly základní školy osmileté. Na druhou stranu, budeme-li se bavit o humanitních vědách, například v oblasti jazykové vybavenosti vidím, že posun k lepšímu je velký. Už v okamžiku, kdy žáci končí základní školu, mají dobré základy cizích jazyků, ale samozřejmě záleží, odkud přichází.

A co další kompetence a schopnosti, které se nevyučují na škole? Třeba schopnost vyjadřovat se, schopnost přemýšlet v souvislostech, psaný projev, jak si tam žáci stojí?

Jsem přesvědčen, že tyto schopnosti jsou záležitostí fungování dítěte v rodině a ve světě obecně. Škola podle mého názoru nemá takový vliv jako rodina. Spoustu těch kompetencí, o nichž se bavíme, dítě získává mimo školu. Naše generace ve škole nezískávala nic, čemu se dnes říká kritické myšlení, které bylo v podstatě tehdy nežádoucí. Zároveň si nemyslím, že by ho naše generace neměla. Naopak si myslím, že ho máme vyvinuté velice dobře. To znamená, že jsme ho někde mimo školu získali; četbou knížek, povídáním s rodiči, sledováním zpráv, k nimž nám rodiče řekli nějaký komentář. V tomto ohledu se význam školy přeceňuje a podceňuje se čas, který dítě tráví mimo školu.

Jan Netolička vystudoval anglickou filologii na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Po ukončení studia nastoupil na Wichterlovo gymnázium na pozici učitele angličtiny. Osm let působil jako zástupce ředitele a v roce 2015 byl jmenován do funkce ředitele gymnázia. Kromě učení také překládá, dosud přeložil na čtyři desítky knih, převážně detektivky, thrillery a sci-fi literaturu. V posledních letech překládá především pro nakladatelství Domino, je překladatelem knih amerického spisovatele Michaela Connellyho.
Rozhovor byl původně uveřejněn na webu humanitky.cz.


Zveřejněno / aktualizováno: 13. 01. 2020

facebook
instagram
youtube
twitter
linked in
soundcloud
rss
social hub