ÚTVARY ČESKÉHO NÁRODNÍHO JAZYKA

Cíl: Získání přehledu o různých variantách českého národního jazyka – o jeho diferenciaci.

Obsah:

1. Kolik je vlastně „češtin“?

2. Spisovná čeština

2.1 Úzus, norma, kodifikace

2.2 Rozvrstvení spisovné češtiny. Hovorová čeština

3. Tradiční teritoriální dialekty

4. Interdialekty

5. Sociolekty

5.1 Profesní mluva

5.2 Slang

5.3 Argot

6. Kontrolní otázky

7. Cvičení

8. Doporučená literatura





1. Kolik je vlastně „češtin“?

Český národní jazyk jako jazyk obyvatel Čech, Moravy a Slezska má různé podoby (variety, varianty), které se liší v určitých prostředcích hláskoslovných, tvaroslovných, syntaktických nebo lexikálních, kterých se užívá v odlišných komunikačních situacích a jež zároveň odrážejí regionální nebo sociální svázanost mluvčího nebo pisatele s určitým prostředím.



2. Spisovná čeština

Prestižním, reprezentativním útvarem s celonárodní působností je spisovná čeština. Uplatňuje se ve veřejné komunikaci, převážně psané (srv. etymologii názvu "spisovný" - "určený k spisování"), oficiálního charakteru: je to např. jazyk vzdělávání, zákonodárství, administrativy, sdělovacích prostředků, v převážné většině i umělecké literatury.

Spisovná čeština je předmětem odborného zájmu jazykovědců, a to pro potřebu jejího pěstění, kultivování, i pro nutnost sledování jazykové normy, která se posléze odrazí v kodifikaci.

2.1 Úzus – norma – kodifikace

Charakterizujeme-li spisovnou češtinu jako jediný kodifikovaný útvar národního jazyka, musíme přiblížit posloupnost pojmů úzus - norma - kodifikace:

Základní kodifikační příručky:

Slovníky:

Mluvnice:

mluvnice a učebnice schválené ministerstvem školství, např.

Pravopis:

Výslovnost:

Odborné časopisy:

Tiskem vydané jazykové sloupky (koutky).

2.2 Rozvrstvení spisovné češtiny. Hovorová čeština

Spisovná čeština má největší bohatství výrazových prostředků, je stylisticky rozrůzněná. V jejím rámci můžeme volit (vždy vzhledem k typu komunikátu) mezi prostředky knižními, neutrálními a hovorovými (ať již v rovině hláskoslovné, tvaroslovné nebo lexikální). Jazykové prostředky knižní se uplatní převážně v textech psaných, kdežto prostředky hovorové především v mluvě, hovoru.

Výrazové prostředky spisovné češtiny můžeme také rozdělit z hlediska jejich využití pro různé komunikační funkce na prostředky

Tzv. hovorová čeština (hovorový styl spisovného jazyka) je mluvenou podobou češtiny spisovné (mluveným spisovným vyjadřováním), řídí se tedy spisovnou normou, odhlíží však od knižních výrazů a odráží (kromě typických mluvenostních rysů) progresivní vývojové tendence češtiny, tzn. je tolerantní k jazykovým prostředkům, které ještě nebyly uznány za spisovné (nebyly zatím kodifikovány v jazykovědných příručkách).

Hovorový styl spisovné češtiny se uplatňuje v mluvených projevech veřejného, oficiálního, prestižního rázu (nezvolíme-li, jako např. v obřadních projevech, „čistou“ češtinu spisovnou). V konverzaci soukromé nebo neoficiální veřejné volíme většinou některý z typů mluvy nespisovné (odrazí se v ní sociální a regionální příslušnost jednotlivých mluvčích): místní nářečí (dialekt); nadnářeční mluvu větších oblastí, regionů (interdialekt) - v Čechách obecnou češtinu, na Moravě některý z moravských interdialektů; městskou mluvu (městský interdialekt); specifickou mluvu různých profesních nebo zájmových skupin (profesní mluvu, slang, argot).

3. Tradiční teritoriální dialekt

Tradiční teritoriální dialekt je označení pro nářečí určitého ohraničeného území (teritoria), přenášené (již několik století) ústní tradicí. Množství různých nářečí souvisí s někdejším rozdělením území Čech a Moravy na jednotlivá feudální panství, což spolu s poddanstvím, nevolnictvím, které znemožňovalo mj. libovolné stěhování poddaných, bylo příčinou odlišné mluvy těchto území (z dnešního pohledu třeba i sousedních obcí).

Tradiční nářečí dnes pomalu zanikají, v aktivním hovoru se udržují mezi starší generací na venkově, mladší lidé je užívají jako svou „rodinnou mluvu“ při konverzaci se svými staršími příbuznými, v hovorech „o věcech denní potřeby“. (Ponecháváme stranou členy různých folklorních souborů, které se - záslužně - snaží uchovat, a někdy i mezi mladší generací oživit, znalost místního nářečí.)

Podle určitých společných znaků se dají všechna česká a moravská nářečí rozdělit do čtyř základních skupin:

Základní odlišnosti mezi těmito nářečními skupinami lze ukázat např. na větě: dej mouku ze mlýna na vozík



MAPKA ČESKÝCH NÁŘEČÍ


Otevřít větší obrázek v novém okně






Otevřít větší obrázek v novém okně



4. Interdialekty

Interdialekty (nadnářečí), charakterizované jako „poslední vývojové stadium dialektů“, vznikaly (vznikají) jednak sbližováním jednotlivých nářečí v určitém větším regionu (stírají se jejich nejvýraznější nářeční rozdíly), jednak pronikáním spisovné češtiny do tradičních nářečí.

Počátek „odumírání“ dialektů musíme hledat již v době zrušení nevolnictví a postupného rozpadání feudálních panství. Lidé se mohli svobodně stěhovat, byla zavedena povinná školní docházka. Od posledních etap národního obrození se rozšířilo a zkvalitnilo školní vzdělání v mateřském jazyce a výuka mateřskému jazyku. V době rozvoje průmyslu našlo množství obyvatel venkova práci v městských továrnách. V nedávné době měl velký vliv na rozšíření povědomí o spisovném jazyce vznik rozhlasu a televize - od té doby se lidé o spisovné normě dovídali nejen z tisku, ale slyšeli spisovnou češtinu i z těchto médií.

Vyjdeme-li z typologie českých a moravských nářečí, můžeme rozlišit také čtyři hlavní interdialekty: obecná čeština, obecná hanáčtina, obecná moravská slovenština, obecná laština (slezština).

Nejrozšířenější z nich je obecná čeština, vycházející ze středočeského nářečí a obsahující hláskoslovné a tvaroslovné prvky společné všem českým dialektům (bez jejich výrazně odlišných nářečních rysů); její nejvyhraněnější podobou je tzv. „pražština“.

Můžeme ji slyšet jako „běžně mluvený neoficiální jazyk“ v Čechách a na západomoravském území bezprostředně sousedícím s Čechami, kam proniká. V jiných moravských oblastech ji uslyšíme zřídka, velmi omezeně (pomineme-li ovšem rodilé Čechy usídlené na Moravě, kteří si udržují některé prvky svého rodného českého nářečí); ve větší míře je možno zaznamenat jen koncovku -ej v 1. pádě j. č. mužského rodu (už jsi velkej, buď hodnej), ale pouze u některých příslušníků mladších generací, jejichž mluvený projev je celkově „uvolněný“, žoviální.

Obecná čeština v Čechách vytlačuje hovorovou češtinu z jejích prestižních funkcí, zvl. z médií, pronikla i do umělecké literatury, kde ji nacházíme nejen v řeči postav, ale i v řeči vypravěče (stává se tzv. kulturním standardem). Tato situace je v českém prostředí pokládána za přirozenou, kdežto na Moravě je obecná čeština ve vyšších, prestižních komunikačních funkcích pociťována jako nenáležitá, nežádoucí, nevhodná. Zvláště severní Morava a Slezsko je oblastí, kde se hovorová čeština v oficiální komunikaci živě uplatňuje, zřetelně se tedy užitím hovorové češtiny nebo místního nářečí (příp. interdialektu) signalizuje prestižnost nebo neprestižnost konkrétní komunikační situace.

5. Sociolekty

Kromě toho, že se dorozumíváme některým z uvedených strukturních útvarů českého národního jazyka, můžeme ve své řeči (spisovné nebo nespisovné) užívat lexikální nebo frazeologické prvky některého sociolektu, které vypovídají o naší příslušnosti k nějaké profesní nebo zájmové skupině. Obvykle se mezi nimi rozlišují profesní mluva, slang a argot (nebo slang profesní, slang zájmový, argot), a to nejen podle prostředí, v němž se uplatňují, ale také podle různé motivace vzniku výrazů profesních, slangových a argotických.

Pojetí sociolektů prochází vývojem, zvláště v poslední době vyvstává potřeba přehodnocení jejich definic (zvláště argotu) - někdy nelze přesně určit hranici mezi profesní mluvou a slangem (např. u mluvy vojenské) nebo slangem a argotem (např. mluva sprejerů).

5.1 Profesní mluva

Profesní mluva vzniká mezi příslušníky určitého zaměstnání, kteří ve snaze o jazykovou hospodárnost, ekonomičnost si vytvářejí zkrácená pojmenování reálií své profese (častá je univerbizace, tvoření jednoslovných pojmenování z víceslovných). Profesionalismy jsou mnohdy nespisovnými ekvivalenty odborných názvů (termínů).

Svou profesní mluvu mají např. horníci, železničáři, nejrůznější řemeslníci, zdravotníci (příklady z lékařského prostředí: pacoš - pacient, žluťas - dítě s novorozeneckou žloutenkou, oxík - pulsní oxymetr, jipka - Jednotka intenzivní péče, reska - resuscitační oddělení, uspávač - anesteziolog, slepák, apenďour - slepé střevo, císařák, kajzr - císařský řez, studená klinika - márnice).

5.2 Slang

Slang [slenk] je mluva příslušníků rozličných zájmových skupin, kteří, na rozdíl od jazykové ekonomie profesní mluvy, vytvářejí na principu jazykové hry (např. využitím metafory aj. pojmenování na základě podobnosti, nebo pouhou obměnou běžného slova) synonymní pojmenování (někdy bohaté synonymické řady) k původním neutrálním názvům.

Znám je např. slang rybářský, trampský, skautský, sportovní aj., myslivecká mluva (svébytná svou ustáleností, územním rozšířením a závazností v mysliveckém prostředí) či důvěrně známý školní slang (příklady výrazů ze školního prostředí: bižola, fýza, čenina ad. názvy předmětů, z názvů známek např. basa, dělo, koule, stolička, čtverec, trojec, ajncka ad., z dalších výrazů např. šerif, bouda, vízo aj.).

5.3 Argot

Argot se vytváří v „kriminalizovaném“ prostředí, např. v komunitách překupníků drog, narkomanů, "pasáků" a prostitutek, zlodějů apod. Principem je vytvoření tajné mluvy, které by okolí nerozumělo. Jako příklad argotu může posloužit mluva „pražské galérky“ nebo „brněnské plotny“, zaznamenaných argotických mluv pražského a brněnského podsvětí z období mezi 1. a 2. světovou válkou. To, že výrazy těchto tajných mluv dnes známe, dokládá platnou skutečnost, že význam některých argotismů může být prozrazen, a je tudíž potřeba vytvořit pojmenování nové. Tyto staré argoty čerpaly nejen z češtiny, ale také z jazyka jidiš (jazyka východoevropských Židů založeného na němčině), z romštiny, z mezinárodní (německé a vídeňské) gaunerské mluvy rotwelsch.

Příklady argotických výrazů: vybílit káču, stříkačka, šplíchačka, chlupatej, lóve, dávat bacha, čokl, prachy, fízl, špicl, být v chládku, být v bryndě, mít kliku; rychna, pekle, lochna, lochčit se, glocna.

Kontrolní otázky

  1. Vyjmenujte strukturní a nestrukturní útvary českého národního jazyka.
  2. Vysvětlete vztah mezi spisovnou a hovorovou češtinou.
  3. Vysvětlete pojmy úzus, norma, kodifikace a vyjmenujte základní kodifikační příručky.
  4. Jaký je vztah mezi dialekty a interdialekty?
  5. Jaká je motivace vzniku výrazů profesních, slangových a argotických?

Cvičení

  1. Pokuste se charakterizovat mluvu své rodiny, svého nejbližšího okolí. Který z útvarů národního jazyka užíváte ve své komunikaci oficiální (prestižní), který v neoficiálních (rodinných, přátelských) rozhovorech?
  2. Proč je třeba užívat ve školské komunikaci spisovnou češtinu? Může se lišit učitelova výuková a nevýuková komunikace s žáky z hlediska využití útvarů národního jazyka?

Doporučená literatura


Učebnice stylistiky, např.:





Text © Pavlína Kuldanová 2003
HTML Code © Tomáš Rucki 2003