Lost in Time

Lost in Time je výstavní projekt představující rakouskému publiku výběr umělců ostravské výtvarné scény a taktéž umělců s ostravským kulturním regionem úzce spolupracujících. Uměleckým hostem projektu je rakouská umělkyně českého původu Elena Steiner. Ostrava čerpá svou novou kulturní identitu mj. také ze své mnohonárodnostní minulosti, ale i současnosti. Průmyslový úpadek z devadesátých let 20. století (v počáteční fázi politické, hospodářské i kulturní transformace České republiky) způsobil demografický a kulturní kolaps Ostravy i širšího ostravského regionu. Tato skutečnost byla symptomatická i pro restrukturalizační procesy probíhající v industriálních centrech evropských i mimoevropských.

Ostravská výtvarná scéna je modelovým příkladem zrodu nové kulturní identity vznikající na postindustriálním základu. Divák má příležitost posoudit, zda má tato estetika pouze regionální charakter, nebo se jedná o součást globálních estetických trendů. Autoři tohoto projektu jsou přesvědčení, že právě vývoj v evropských postindustriálních oblastech podporuje jejich názor klonící se ke globálním aspektům příznačným pro novou kulturní, respektive vizuální identitu ostravské výtvarné scény.

Pro středoevropskou výtvarnou scénu posledních dvou dekád je příznačná emancipace regionálních výtvarných scén na etablovaných tradičních kulturních centrech. Tyto regiony postupně upevňují své kulturní sebevědomí a stávají se plnohodnotnou součástí evropského výtvarného provozu. Jedním z příkladů je i Ostrava, industriální město, které svou identitu v dřívější době odvozovalo výhradně od těžby a zpracování nerostných surovin. Dnešní identita Ostravy je z velké části založena na dynamických procesech odehrávajících se v kulturním a kreativním prostředí tohoto města.

Vystavující umělci

Piotr Ambroziak, Daniel Balabán, Václav Buchtelík, Milan Cieslar, Pavel Forman, Viktor Frešo, Jakub Guziur, Michal Kalhous, Jaroslav Koléšek, Łukasz Kliś, Tomáš Koudela, František Kowolowski, Jiří Kuděla, Dáša Lasotová, Barbora Mikudová, Martin Mydlarčík, Libor Novotný, Petr Lysáček, Gabriela Pienias, Václav Rodek, Marek Sibinský, Marek Schovánek, Elena Steiner, Ivo Sumec, Jiří Surůvka, Ivana Štenclová, Tomasz Tobolewski, Andrea Uváčiková

Kurátoři výstavy: Pavel Forman, Tomáš Koudela
Design: Tereza Čapandová

Výstavu pořádá České centrum ve Vídni. Spoluorganizátorem akce je Centrum vizuálních studií Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.

Lost in Time

Lost in Time očima kurátorů výstavy

Ostrava, prezentovaná v letech 1948–1989 oficiální ideologickou hantýrkou jako Ocelové srdce republiky, je dnes městem, na jehož území již není aktivní ani jeden z mnoha desítek dolů. Hutě, železárny, ocelárny, válcovny plechu, drátovny, strojírenské podniky a chemičky prošli úspěšnou restrukturalizací, během níž změnily své pracovní zařazení stovky tisíc lidí…

…tvůrčí jádro zvoleného kurátorského přístupu…, …prostorové možnosti Českého centra ve Vídni…, …pouhý zlomek ostravské výtvarné scény. Divák…, …možnost identifikovat stereotyp vztahu…, …stereotyp centra…, …a periferie, …dnes…, …sama sebe vnímá jako autentickou součást evropského výtvarného kontextu – celku svébytných regionálních výtvarných středisek.

Lost in Time je název výstavního projektu, odkazujícího k teoretickému konstruktu, akcentujícímu předmětný tvůrčí ekotyp jako pole obsahově a formálně konsonantní, respektive výrazově disonantní se specifickou nikou, jejíž geokulturní kontext je aktuálně nadále existující jako myšlenkové schéma, jako prostor extratemporální, jako skanzen vizuálních, konceptuálních a sociálních interakcí.

Žít na okraji je žít mimo čas? Je nutné rozumět tomu, co je to okraj! Co je to žití mimo čas? Čas v aktuální naléhavosti určuje diskurz centra. Centrum naléhavosti času je existenciální fokus.

Včerejšek. Dnešek. Zítřek.

Lost in Time

nie mamy rusa

ale virusa

Jsoucno jako dynamické a sebeformující se souvrství, jež je v bytostné konfrontaci s pasivní existencí, s petrifikujícím jestvováním totalitní formy, s časem lhostejným k nepřeberné složitosti světa, s časem neschopným vytvářet silná identifikační pole, s časem negenealogickým, umožňujícím jsoucnu být pouze stupidním viděním světa.1

Čas je strukturovaná entita, umožňující rozvinutí hodnot z hlediska pasivně recipientního, jako bytostné blamáže, jejíž vrstevnice i kóty jsou s vysokou pravděpodobností opět a znovu užitečnými idioty eticko-estetického spektáklu tradičně existenciálních map.

Aktivní hledisko konfrontuje čas jednotlivých vrstev, nachází komunikační linie, plasticizuje vrstvy do struktur. Aktivní aspekt je behaviorální dynamika morfologických procesů. Vrstvy jsou primárním rozvrhem jsoucna. Struktura je časovým uzamčením limitních variant bytí, v jejichž rámci je možné myslet svět jako esenciální odhalení, bytí jako uskutečňované jsoucno.

Myslet svět jako uskutečňované jsoucno je bytostný obraz, který nabízí svému divákovi i nebezpečné síly vidění, které jsou silami nevědomí2. Ohniskem vizuálních referencí je obrazové pole, jevící se v prvním plánu jako mozaikovitá struktura zacyklených a navzájem se potvrzujících významů.

Komplexním zřením světa je však především autoreflexivní prostředečnost, urbanizující svou autenticitu, jakož i předestření světa jako antropologické konstanty a formální dispozitivity, jako námitky vůči estetické sféře, která se spokojuje s myšlením slabým a zbabělým, odtrženým od své vlastní historie, jakož i od etické sféry.“3

1 Huberman-Didi, Georges. Před časem. Brno: Barister a Principal, 2000, s.175
2 Ibidem. s. 172.
3 Ibidem. s. 173.


Zveřejněno / aktualizováno: 11. 03. 2022