Poodhalme tajemství období renesance a návratu zpět k antické kultuře

logolink

Nejen kdysi, ale i dnes znamená renesance „znovuzrození“ a ve vztahu k člověku to znamená obdivování něčeho, co už tady jednou bylo. Člověk se v renesanci vrací k moudrosti a ke svobodě, k sobě samému... A zjišťuje, že staré neznamená vždy jen špatné.

Přijďte společně s vědci poodhalit tajemství vztahu antiky a renesanční kultury, opředené mýty, a zjistit, jak to bylo doopravdy v dobách, kdy lidé začali více věřit v lidský rozum a zajímat se o pozemský život a přestali se tolik obracet k bohu. Je tato historická epocha opravdu počátkem moderního věku, a jak se například vypořádává s kritikou církve? Ostravská univerzita vás zve 26. února 2014 od 18.00 hodin v rámci Science Café na přednášku „Antika a renesanční kultura“ do ostravského klubu Atlantik. Čeká na vás atmosféra renesanční epochy protkaná novým ideálem vzdělávání, touhou po pravdivém poznání člověka a pozemského života a svobodného užívání si života.

Anotace přenášky:

  • Antika a renesanční kultura nebo Renesance a antická kultura?
    Mgr. Jan Herůfek, Ph.D., katedra filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity
    Doc. PhDr. Lubor Kysučan, Ph.D., vedoucí katedry klasické filologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Pojmy antika a renesance v nás vyvolávají velmi romantické asociace, představu harmonie a krásy, o samotných epochách, které označují. V jejich vzájemném vztahu však vládne řada zjednodušujících představ, mnohdy pevně zabydlených i v učebnicích a dokonce ve vědeckých publikacích. Cílem přednášky je tedy nejen poodhalit realitě mnohdy notně vzdálené mýty, ale zároveň se zamyslet nad tím, jak to doopravdy bylo se vztahem antiky a renesanční kultury. Přednášející, kteří se v rámci své odborné specializace dlouhodobě zabývají latinskou filologií, antickými tradicemi a renesanční filozofií, upozorní na složitost vztahu antické a renesanční kultury. Proslulá italská renesance zdaleka nebyla prvním z evropských návratů k antice, předcházelo jí hned několik „renesancí“, počínaje už raným středověkem (karolinská renesance, ottonská renesance, renesance 12. století). Renesance se zrodila zpočátku jako vysloveně italské národní hnutí a teprve s rozšířením do zemí na sever od Alp dochází k jeho postupné proměně v univerzalistické kosmopolitní hnutí evropských intelektuálů. Budeme-li některé z nich sledovat i na jejich cestách za Alpy, s překvapením zjistíme, že i proslavené a noblesou ducha vynikající postavy italské renesance se na svých výpravách nezastavily ani před loupením antických rukopisů. Díky stále lepšímu poznávání antické kultury z originálních pramenů se ovšem zásadně měnily jejich namnoze idealizované představy o antice, setkání s antickou kulturou výrazně ovlivnilo jejich představy o literatuře a jazyce. Zájem o antiku a její jazyky vedl k rozvoji klasické filologie a skrze ni i moderní vědy - neboť jí darovala nejen terminologii, ale současně i exaktní metodu. Na rozdíl od objevitelských výprav Italů byla emigrace byzantských učenců z Turky dobyté Konstantinopole zcela nedobrovolná, i ona ovšem zásadním způsobem proměnila obraz tehdejšího světa a vědění - přispěla k hlubšímu poznání starořecké kultury „z první ruky“ a následnému formování ideálu klasického vzdělance v Evropě. Renesanční epocha ovšem neznamenala negaci středověku, naopak čerpala i z přímé návaznosti na středověkou kulturu, která nebyla jen pouhým „středním věkem“ a „dobou temna“ mezi antikou a renesancí. Neodmyslitelnou součástí renesančního objevování antiky bylo i sběratelské nadšení tehdejších papežů. Jejich vykřičený život se sice stal synonymem neřesti a úpadku katolické církve, ale oni sami – na rozdíl od striktních moralistů reformace – po sobě zanechali krásu. Díky jejich posedlosti uměním a štědrému mecenášství byly nejen zachráněny antické památky Říma a Itálie, ale zároveň nastala erupce umělecké tvořivosti, jaká má v dějinách jen stěží obdoby. Právě oni nám ukazují veškerou paradoxnost renesanční epochy a symbolizují všechno, co nám darovala i o co nás připravila. Jednou provždy vymezila hranice západní civilizace a zanechala po sobě univerzální obraz světa, který náboženskou propast rozdělující tehdejší Evropu nakonec překonal vědomím společně sdílené kulturní jednoty.

Tato akce se koná v rámci projektu OPVK "Posílení vědeckých týmů Ostravské univerzity v Ostravě" (registrační číslo projektu CZ.1.07/2.3.00/30.0010). Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

V případě dotazů, prosím, kontaktujte: